Kanibalismus

Kanibalismus (mezi lidmi zvaný též lidožroutství) je požírání jedinců vlastního druhu. V lidské společnosti byl v minulosti praktikován rituální kanibalismus (který ovšem patrně často souvisel i s úsporností, není zřejmě náhodou, že se kanibalistické rituály vyvíjely nejčastěji u komunit v oblastech s omezenými zdroji vhodné masité potravy). V moderní společnosti byl kanibalismus prakticky vymýcen, známy jsou jen případy zapřičiněné hladem (obležení, hladomor) a výjimečné činy některých vyšinutých jedinců. V oblastech málo zasažených západní kulturou se kanibalismus udržoval ještě dlouho v 19. století, jako například na Papui-Nové Guinei. Provozovali ho patrně i někteří afričtí diktátoři 20. století. Velikou nevýhodou kanibalismu je, že usnadňuje přenos některých nemocí – příkladem může být nemoc kuru, velice rozšířená mezi papuánskými kanibaly, která však prakticky vymizela poté, co byl u nich kanibalismus potlačen.

Kanibalismus se vyskytuje i v přírodě relativně vzácně, nejčastěji u dravých živočichů, kteří mohou například požírat své zraněné druhy. Velmi zajímavým případem je nitroděložní kanibalismus u vejcoživorodých žraloků, kdy embryo, které dospěje dříve, sežere uvnitř matky své sourozence. U některých druhů se může kanibalismus vyskytovat v rámci rodiny. Například samec medvěda ledního může často ulovit své vlastní mládě. Samice některých psovitých druhů zase mohou požírat svá mláďata v případě svého vlastního ohrožení. Kanibalismus se vyskytuje i hlodavců, např. u myší. U členovců se vyskytují případy, že samička po spáření sežere samečka (sklípkani a další pavouci, kudlanky atd.).

V moderní společnosti se kanibalismus vyskytuje ojediněle a je považován za závažný zločin spojený s duševní patologií.