Roger Williamson

Nekonečně hrozný a smutný byl nejen způsob, jakým mladý Angličan před zraky milionů televizních diváků zahynul. Sportovní veřejnost ve Velké Británii šokovala také skutečnost, že mezi holandskými dunami právě dohasl i jeden z největších talentů země. Pětadvacetiletý Roger Williamson byl jak fandy tak i experty považován za skutečně výjimečně nadaného pilota, který měl všechny předpoklady pro to stát se legitimním britských nástupcem gigantů jakými byli Stirling Moss, Jimmy Clark a Jackie Stewart. Odborní pozorovatelé mu prorokovali daleko úspěšnější budoucnost než dalším dvěma mladým Britům Huntovi a Purleyovi, kteří ve formuli 1 shodou okolností debutovali ve stejném roce a na voze stejné značky. Williamsonova velká kariéra byla považována za "hotovou věc" již dávno před tím, než se začali prosazovat další talenti jako Tom Pryce a Tony Brise a dlouhou dobu před dnem, kdy se James Hunt stal mistrem světa.

Za chladného a větrného počasí odstartoval Roger Williamson ve 14:30 do svého posledního závodu. Byl to zároveň o začátek největšího skandálu, který formule 1 kdy zažila. Do čela šel Ronnie Peterson před Jackie Stewartem. Oba monoposty March 731 se startovními čísly 14 (Williamson) a 18 (Purley) jezdily v závěsu. Od třetího kola drželi oba mladí Britové pozice 13 a 14.
Pozorovatelé později komentovali, že bylo zřetelně vidět, kolik radosti jim jízda kolo od kola dělala, když si během závodu více a více zvykali na charakteristiku vozů formule 1.
Z osmého kola se však žádný z nich neměl vrátit. Ve velmi rychlé zatáčce Hondenvlak (jezdila se v pátém rychlostním stupni) náhle vylétl Williamson z dráhy. Dle stop gumy na asfaltu lze vycházet z toho, že mu praskla levá přední pneumatika.
Červený march vletěl do ocelového svodidla vlevo od dráhy v úhlu asi 15 stupňů. Teď se mělo fatálně ukázat, že ona nová bezpečnostní opatření v Zandvoortu byla pouze kosmetickými úpravami, něco ”na oko”. Sloupky, které držely svodidlo byly jen volně vsazené do charakteristicky písčité půdy kraje a po nárazu se o 45 stupňů naklonily. Rogerův vůz spodkem klouzal po kolejnicích svodidel, která se po pátém sloupku opět začala vzpřimovat a vytvořila tak jakousi ”odpalovací rampu”, která vůz otočila koly vzhůru a vymrštila jej obloukem zpět na dráhu. March letěl 70 metrů vzduchem, pak hořící (roztrhla se levá palivová nádrž) klouzal po ochranném oblouku za hlavou pilota dalších 120 metrů po vozovce, než zůstal ležet na začátku další zatáčky.
David Purley ihned poznal, že je zle a rychle reagoval. Zastavil svůj vůz nedaleko na levém pruhu vedle trati a sprintoval k doutnajícímu vozu kolegy, ke kterému se táhla stopa hořícího benzínu a trosek.
Nizozemský režisér neváhal nabídnout následující scény v přímém přenosu milionovému publiku v celé Evropě. Většina z diváků asi dodnes nemůže pochopit, co tehdy museli shlédnout. Williamson byl uvězněn pod vrakem svého vozu a nemohl se sám vysvobodit. Vůz asi po dvě minuty hořel tak, že bylo možné přistoupit až k němu, otočit jej a nešťastného Williamsona vytáhnout.
Purley se hned opřel o vrak monopostu, nikdo mu však nepřispěchal na pomoc. Tři záchranáři, kteří, snad ze zvědavosti, také přiběhli na trať pouze pozorovali bezmocného Purleye a věnovali se raději ”řízení provozu”. Jednomu z nich vytrhl Purley hasící přístroj z ruky a snažil se rostoucí oheň uhasit. Nepodařilo se.
Chvíli klečel a pravděpodobně se snažil rozepnout Rogerovi bezpečnostní pásy. Se svým nešťastným krajanem, který neměl žádných vážných zranění, dokonce komunikoval. Williamson na něj úpěnlivě křičel: ”Proboha Davide, vytáhni mne z toho ven!” Skandální a neuvěřitelné bylo, že se o Williamsonův osud staral pouze Purley.
Ani jednoho z kolem stojících ”záchranářů” nenapadlo bývalému parašutistovi pomoci. Jen jednou se dva z nich krátce a chabě pokusili pomoci, hned to ale vzdali a spíše se snažili odtáhnout Purleye z dráhy. Létali pěsti. Asi po dvou minutách se začala situace rychle horšit. Plameny rostly a z malého ohníčku v zádi vozu se stalo naráz peklo plamenů. Purley již nemohl nepřetržitě u vozu zůstat. Nadarmo zkoušel vůz obrátit. Diváci, kteří měli dosti odvahy a rozvahy, se snažili vniknout na dráhu a Purleyovi pomoci. Policisté, kteří měli spíše pomoci Williamsonovi, je však se svými psy drželi v šachu. Velký hasičský vůz, který stál ani ne 200 metrů vzdálen od místa tragédie, nevyjel na pomoc. Musel by se pohybovat v protisměru a jeho řidič nechtěl vyvolat ještě větší katastrofu.
Ředitelství závodu zcela selhalo. Závod měl být okamžitě přerušen. Rogerovo volání o pomoc poté brzy utichlo, udusil se. Pořadatel vyslal k místu nehody hasící vůz, který parkoval v blízkosti boxů. Musel objet tři čtvrtiny okruhu a když se na místo nehody dostal, bylo již dávno pozdě. Vrak byl poté uhašen a obrácen na zbytky kol.
Šokovaný Purley přikryl Rogerovo tělo, které se ještě nacházelo v kokpitu jakousi plachtou a opustil znechuceně dějiště tragédie. Miliony diváků si kladli otázku, zde se to, co právě viděli skutečně přihodilo. Copak ještě žili ve středověku? Copak se chtěli dívat na veřejné upálení?
Již začátkem sezony přežil jeden z pilotů podobnou nehodu pouze díky obětavosti jednoho z kolegů. Mike Hailwood vytáhl z hořícího BRM Claye Regazzoniho. David Purley však tentokrát sám neměl šanci. Se slzami v očích rezignoval: ”Jednoduše jsem jej nemohl převrátit. Viděl jsem, že žije. Křičel na mne o pomoc, ale nedokázal jsem to. Snažil jsem se přivolat ostatní, ale marně. Společně bychom jej lehce obrátili a vytáhli ven.” Později dodal: ”Vůbec jsem při tom nemyslel na nějaké hrdinství. Udělal jsem jen to, co by udělal každý vycvičený voják, když vidí kamaráda v těžkostech.” Purley byl v příštích týdnech přímo ověnčen různými vyznamenáními za jeho pokus o Rogerovu záchranu. Možná, že mu všechny tyto medaile připadaly, jako dodatečný výsměch.
Nehledě na hroznou reakci traťových komisařů, nepovažoval ani jeden z ostatních pilotů za nutné zastavit a pomoci. I když byla Purleyova znamení více, než jasná. ”Apoštol bezpečnosti” Jackie Stewart a prezident GPDA Denny Hulme se skrývali za politické žvásty a tak, jako většina ostatních ”kamarádů” tvrdili, že špatně odhadli situaci.
Mysleli si prý, že se Purley snažil obrátit svůj vlastní vůz. Celé smutné frašce nasadil korunu Niki Lauda, když neomaleně prohlásil, že ”je placen od toho, aby závodil a ne za to aby někde na dráze parkoval”.
Uhašením vozu však skandální a smutné nizozemské divadlo ještě neskončilo. Pořadatelé svým nemístním chováním Rogera nejen de facto ”zavraždili”, jejich neuvěřitelné počínání vyvrcholilo tím, že závod nepřerušili ani poté, co bylo i tomu největšímu zabedněnci jasné, jaká katastrofa se odehrála. O Williamsonovo tělo, které nechali po dobu trvání závodu pod plachtou ve vraku vedle dráhy, se začali starat až poté, co byla Grand Prix ukončena. Jednalo se o nekonečné zneuctění památky tohoto sportovce a o ohromnou nelidskost vůči jeho pozůstalým. ”Akt krajní bezcitnosti a hanebnosti”, jak to nazval Louis Stanley. Nizozemci si podobně ”poradili” i roku 1970 s Piersem Couragem, který uhořel nedaleko místa, které se stalo osudným i Williamsonovi. Na vůz s uhořelým pilotem tehdy naházeli hromadu písku a po závodě jej vyhrabali.
Neudiví proto, že se po Williamsonově smrti nejeden příznivec motoristického sportu domáhal toho, aby se v Holandsku již nikdy žádné automobilové závody nekonaly. Formule 1 však má krátkou paměť a mistrovství světa ještě stejného roku nastoupilo na okruzích, které byly z bezpečnostního hlediska přinejmenším stejně špatně připraveny, jako Zandvoort. Již o pět závodů později se umíralo dál ve Watkins Glen. Další obětí diletanticky montovaného svodidla se měl stát Francois Cevert.
O převoz Rogerových pozůstatků do Velké Británie se postaral Louis Stanley, jeden z největších průkopníků bezpečnosti automobilových závodů. Stanley se poté rozhodl, že bude v rámci svého ”Jo Siffert Advisory Councilu” ještě silněji pracovat na modernizaci bezpečnostních zařízení tratí. Jedním z výsledků byla první zkouška zaváděcího vozidla v rámci rakouské Grand Prix o několik týdnů později. Další okamžitá reakce přišla ze strany dlouholetého sponzora týmu March, firmy STP. Její majitel Andy Granatelli se s okamžitou platností, a dodnes, stáhl s formule 1.

Nadějný Roger Williamson byl pohřben 3. srpna 1973 po smutečním obřadu v Leicesterském kostele svatého Gabriela. Ještě dnes nelze pochopit, co se před třiceti lety, tedy v relativně ”moderní době”, v Zandvoortu odehrálo. Lidstvo si tehdy samo nastavilo zrcadlo, ve kterém mohlo vidět celou svou zbabělost, nezájem, egoismus a hloupost. Byla to směsice všech těchto neduhů, která stála Rogera život. 

Zdroj: www.asag.sk