Yukio Mishima

Japonská forma rituální sebevraždy seppuku, harakiri (doslova rozříznutí břicha či otevřené břicho), někdy také  nazývaná kusun-gobu (název pochází ze zvláštního asi 24 cm dlouhého meče, jež se při sebevraždě používal) je  stále opředena mnohými mýty a tajemstvími.Pojďte spolu se mnou zapátrat v historii a říci si něco o původu a provedení této  dobrovolné smrti.

V první řadě je řeba zdůraznit, že rituální sebevražda byla privilegiem náležejícím šlechtě a kastě samurajů  řídících se kodexem Bušidó.

Podle legendy byl prvním samurajem, který zvolil smrt vlastní rukou Jorozu, poddaný morija Monobeneho, jež se po  porážce Mononobeho klanu Sogou roku 587, kde sám pobil na 30 nepřátelských bojovníků, proklál mečem, poté jej  odhodil do řeky a nakonec si ještě z posledních sil probodl hrdlo dýkou. Prvním písemně dochovaným záznamem dobrovolné smrti je příběh válečníka Tametoma Mimamoty, poraženého při povstání roku 1170, jež místo zajetí volil raději smrt  vlastní rukou. Významnou měrou k rozšíření tohoto způsobu odchodu ze světa přispěl roku 1189 Joščicune Minamoto –  slavný hrdina a představitel japonského pojetí rytířství, který také raději spáchal harakiri, než by padl do  potupného zajetí. Po jeho smrtí se harakiri postupně stávalo jediným možným odchodem ze světa poraženého  válečníka. Jiné způsoby dobrovolného smrti byly považovány za nečestné, ale stále byly mnohem  důstojnější než zajetí.