Josef Mengele (Anděl smrti)

Kdo neví o koho jde(a co prováděl za zvěrstva) nutno přečíst,ale pozor,není to pohádka na dobrou noc:(

Čtyři sta tisíc duší - kojenci, malé děti, dívky, matky, otcové i prarodiče - prý jen tak mimochodem mávnutím ruky v rukavici, v níž držel hůlku, poslal na levou stranu. Mengele byl hlavním zásobovatelem plynových komor a jejich krematoria.

„Jeho výraz říkal ‚Moc jsem já‘,“ prohlásil jeden z těch, kdo přežili. V té době bylo Mengelemu teprve dvaatřicet let. Přicházely chvíle, kdy jeho netečná maska ustoupila živějšímu výrazu a Mengele se probudil k životu. To bývalo v případech, kdy Josef Mengele, genetik, objevil pár dvojčat...

Je těžké podchytit, co zkazilo Mengeleho, který se v mládí rozhodl dát do služeb vědě. Pravděpodobně šlo o kombinaci politického klimatu a toho, že jeho opravdový zájem o genetiku a evoluci shodou okolností splýval s rozvíjející se koncepcí, podle níž některé lidské bytosti postižené poruchami jsou nezpůsobilé reprodukce, a dokonce ani života. Možná že skutečným katalyzátorem v tomto smrtonosném vývaru bylo to, že Mengele, nejprve v Mnichově a později ve Frankfurtu, studoval pod vedoucími exponenty této teorie o „nehodných života“.

Jeho vrcholnou ctižádostí bylo uspět na tomto novém módním poli výzkumu evoluce. Představa, že někteří lidé nejsou hodni žít, která se v akademických kruzích brzy dočkala respektu, může poskytnout vysvětlení toho, proč o deset let později Mengele prováděl v koncentračním táboře pokusy na vězních, jako by šlo o laboratorní krysy. Žádný z těchto vlivů však neobjasňuje, jak to, že byl Mengele schopný naprosto bezkonkurenčně krutých osobních činů, nad nimiž později nejevil sebemenší výčitky svědomí. Po studiích nastoupil Mengele do armády.

V srpnu 1940 v hodnosti untersturmführera, podporučíka, se připojil k Waffen SS, které se těšily reputaci Hitlerových nejfanatičtějších bojových jednotek. V červnu 1941 byl odvelen na Ukrajinu a během několika dní vyznamenán Železným křížem druhé třídy. V lednu 1942 se Mengele připojil ke zdravotnické jednotce divize Viking Waffen SS, která nakonec pronikla hlouběji do sovětského území než kterákoli jiná německá jednotka nasazená po ofenzivě proti Rusku v červnu předchozího roku.

Ke konci roku 1942 byl přeložen do ústředí rasového a osidlovacího úřadu v Berlíně. Skutečnost, že Mengele pracoval pod záštitou SS a úřadu policejního lékaře, který dozíral z lékařského hlediska na vyhlazovací tábory, naznačuje, že byl obeznámen s tajemstvím konečného řešení již v dosti počátečním stadiu. Je možné, že poté, co zjistil, že v Osvětimi bude k dispozici spousta „lidského materiálu“ pro experimenty, snažil se Mengele ze všech sil, aby si do Osvětimi zajistil přeložení.

Uprostřed léta byla půda vyprahlá sluncem a nehybný, těžký vzduch prostoupil každý kout tábora svým zápachem pálícího se masa. V zimě útočily na Osvětim ledové vánice, které se sem hnaly od řeky Visly. Většina Poláků považovala tuto odlehlou končinu své země za příliš nehostinnou k životu. Himmler ji považoval za dokonalé místo pro největší vyhlazovací středisko v genocidním programu třetí říše, jak usoudil velitel tábora Rudolf Höss po reichsführerově návštěvě v březnu 1941, kdy dal Himmler příkaz k novému mohutnému rozšíření tábora.

V květnu 1943, kdy Mengele do Osvětimi přijel, bylo v táboře namačkáno bezmála 140 000 vězňů a táhl se řadu kilometrů na všechny strany. Jen málo lidí mělo možnost si to ověřit, poněvadž většina jich zemřela na stejném místě, kam je poslali po příjezdu. Tento nesmírně rozlehlý tábor obehnaný ostnatým drátem a strážený hlídacími psy obsahoval pět krematorií a plynových komor. Za jasného dne byly vidět na vzdálenost padesáti kilometrů plameny a černý dým valící se z komínů krematorií, které narušovaly plochý horizont bažinaté krajiny kolem Osvětimi. Podle velitele Hösse dosáhl nejvyšší celkový počet Židů usmrcených v plynových komorách za čtyřiadvacet hodin čísla devět tisíc.

V životě Osvětimi bylo mnoho dantovských aspektů. Tábor měl vlastní fotbalový stadion, knihovnu, fotografickou laboratoř, divadlo, plovárnu SS a symfonický orchestr. Byl tam dokonce nevěstinec s názvem Puff, používaný příslušníky SS a některými privilegovanými vězni. Když Mengele vstoupil do hrůzného světa Osvětimi, okamžitě se oddělil od ostatních lékařů SS. Byl jediným táborovým lékařem, který sloužil na východní frontě a byl vyznamenán Železným křížem a dalšími vyznamenáními.

Mengele často hovořil o svých bojových zážitcích a rychle si v táboře získal zvláštní aureolu díky svým zkušenostem z přední linie, které ostře kontrastovaly s kariérami ostatních táborových lékařů za psacím stolem. K bojovým zásluhám připojil fanatickou oddanost svým povinnostem. Zatímco jiní osvětimští lékaři dělali jen to, co se od nich vyžadovalo, Mengele se neustále pouštěl do nových projektů a mimořádných úkolů.

V Osvětimi dosáhl vrcholu - bylo to tak zjevné, že ještě dnes o něm někteří z přeživších vězňů omylem hovoří jako o hlavním táborovém lékaři, ve skutečnosti však toto místo zastával dr. Eduard Wirths, jenž Mengeleho jmenoval šéflékařem v ženském táboře v Březince. Tento tábor postihla na sklonku roku 1943 těžká epidemie tyfu. Z přibližně 20 000 vyhladovělých žen jich bylo asi 7000 vážně nemocných.

Mengele navrhl řešení: poslal celý jeden židovský blok šesti set žen do plynové komory, čímž ho vyprázdnil. Pak ho dal odshora dolů vydezinfikovat. Potom umístil mezi tento a další blok vany a ženy z dalšího bloku byly dezinfikovány a přemístěny do čistého bloku. Tam jim byly vydány nové čisté noční košile. Stejným způsobem byl vyčištěn další blok a pokračovalo to, dokud nebyly všechny bloky vydezinfikovány. Konec tyfu!

Svou reputaci bezcitného cynika, dokonce i mezi kolegy lékaři SS, získal při selekcích na železničních rampách, kde nově příchozí vystupovali ze zaneřáděných dobytčích vagonů, aby se setkali se svým osudem. Pro desetitisíce vězňů byl Mengele jedním z prvních lidí, které v Osvětimi spatřili. Mnozí vypovídali o jeho bezvadném úpravném vzhledu při vykonávání své vlády nad životem a smrtí. Den za dnem stával na svém místě, sledoval ubohý zástup mužů, žen a dětí, kteří se namáhavě vlekli kolem něj, všichni v posledním stadiu vyčerpání z nelidské cesty v dobytčích vagonech. Na každého ukázal hůlkou a směroval ho jediným slovem: „napravo“ nebo „nalevo“. Byly však chvíle, kdy Mengeleho ledová vyrovnanost mizela a ovládlo ho vzrušení.

Stávalo se to obvykle, když v železničních transportech pátral po dvojčatech. „Zwillinge, Zwillinge, Zwillinge, dvojčata, dvojčata, dvojčata,“ vykřikoval. Jindy cynicky nasadil konejšivější tón: „Dejte pozor, madam, dítě vám nastydne. Madam, jste nemocná a unavená po dlouhé cestě; předejte dítě téhle paní a později ho najdete v jeslích.“ V takových dnech se choval přátelsky k lidem, které posílal na smrt a kteří se do pěti či šesti hodin po svém příjezdu změnili v dým.

Mengele odstartoval své pokusy na zdokonalení ideálního německého exempláře tím, že se snažil změnit pigmentaci očí vstřikováním různých barviv. Na tyto oční testy použil třicet šest dětí z jednoho baráku v Březince. Výsledkem byly bolestivé infekce a někdy slepota. Po testech už děti k ničemu nebyly, a tak šly do plynu. Svědkem výsledků tohoto výzkumu byl lékař-vězeň Vexler Jancu: „Na dřevěném stole ležely vzorky očí. U každého bylo číslo a písmeno. Měly barvu od bledě žluté po jasně modrou, zelenou a fialovou.“

Dvojčata určená pro Mengeleho experimenty byla umístěna v baráku č. 14 tábora F v Březince přezdívaném Zoo. Tam na Mengeleho příkaz dostávala slušnou stravu, měla pohodlné postele a hygienické životní podmínky, aby si upevnila zdraví pro ty nejvýznamnější části experimentálního procesu, srovnávací studium jejich anatomie a tělesných funkcí. Jejich posílení mělo zabránit tomu, aby výsledky studia nenarušily infekce s výjimkou tyfu, jimiž byla dvojčata úmyslně infikována, aby se mohly sledovat jeho účinky.

Mnohé z dětí „strýčka Pepiho“, jak Mengelemu říkaly, zbožňovaly. Někdy jim přinášel dokonce sladkosti. V mužské nemocnici bloku 15 v táboře B2F nechal Mengele děti svléknout a celé hodiny je prohlížel do toho nejmenšího detailu. Žádná součást jejich anatomie neunikla jeho pozornosti. Když své vyšetření skončil, začala opravdová muka. Prováděly se brutální chirurgické zákroky a další testy, často bez anestetik. Docházelo ke zbytečným amputacím, lumbálním punkcím, aplikovaly se injekce s tyfem a byly úmyslně infikovány rány kvůli srovnání, jak každé z dvojčat reaguje.

Podle západoněmeckého obžalovacího spisu z toho všeho nebyly získány „žádné alespoň trochu podstatné vědomosti“. Desítky Mengeleho dvojčat v této fázi zemřely, mnohé kvůli obzvlášť bizarním pokusům, při nichž byly vzájemně vyměněny krevní transfuze různých párů dvojčat. Výsledky těchto experimentů živě popsala svědkyně Vera Alexanderová: „Jednoho dne Mengele přinesl čokoládu a nové oblečení. Na druhý den přišli příslušníci SS a vzali s sebou dvě děti. Byli to dva z mých mazlíčků,

Tito a Nino. Jeden z nich byl hrbáček. O dva nebo tři dny později je jeden esesák přivezl zpátky v hrozném stavu. Byli pořezaní. Hrbáčka přišili zády k druhému dítěti a k sobě sešité měli i hřbety rukou. Byl cítit odporný zápach gangrény. Jejich rány byly špinavé a děti každou noc proplakaly. V Mengeleho vášni dovědět se všechno o podobnostech a odlišnostech u dvojčat hrála nejdůležitější roli poslední fáze jeho experimentů: pitva jejich těl, aby bylo možné srovnání jejich orgánů a celkového vývoje.

Kvůli tomuto současnému vyhodnocení anomálií musela Mengeleho dvojčata, jeho nejcennější exempláře, které si hýčkal a krmil, zemřít ve stejnou dobu. Mengeleho mimořádně fascinovalo všechno, co mělo co dělat s rasou. Jakmile zahlédl hrbatého otce stojícího vedle svého patnáctiletého syna, který měl deformovanou pravou nohu, nemohl se dočkat, až se doví, zda se u nich vyskytují další společné abnormality.

Vybral si je na rampě a dal jim jejich poslední jídlo, které hladově zhltli, aniž si uvědomovali, že mají brzy zemřít. O půl hodiny později je dal Mengele zastřelit a nařídil, aby jejich kostry byly vypreparovány. Dal jejich těla vařit ve vodě, aby se maso mohlo snadno stáhnout z kostí. Kostry pak byly ponořeny do benzinové lázně, která je měla vysušit, zbavit zápachu a vybělit. Mengele a několik jeho důstojnických kolegů důležitě zkoumali části koster a trousili nabubřelé vědecké výrazy, jako by obě oběti představovaly mimořádně vzácný lékařský fenomén.

 

Mengeleho působení v Osvětimi bylo provázeno jeho očividnou neúctou k lidskému životu a absolutní otrlostí vůči smrti. Snad nejhrůznější ze všech je tvrzení, že Mengele dal venku zaživa upálit tři sta dětí. Svědky tohoto činu bylo několik vězňů včetně Rusa jménem Annanij Silovič Peťko: „...Po chvíli dorazila na motocyklech velká skupina důstojníků SS, mezi nimi Mengele. Vjeli na nádvoří a sesedli z motocyklů. Než sesedli, objeli kolem plamenů; ty šlehaly až k okraji jámy. Po chvíli přijela nákladní auta, vyklápěcí, s dětmi na korbách. Těch náklaďáků bylo asi deset.

Když vjely do dvora, jeden z důstojníků vydal rozkaz, náklaďáky nacouvaly k ohni a začaly vyklápět děti rovnou do ohně, do jámy. Děti začaly křičet; některým se podařilo z ohnivé jámy vylézt; jeden důstojník chodil kolem ní s klacky a strkal jimi zpátky ty, jimž se podařilo dostat ven. Höss a Mengele byli u toho a vydávali rozkazy. Žádnému z dětí ještě nebylo pět let.“ Šestnáct měsíců poté, kdy Mengele nastoupil v Osvětimi, ocenila jeho práci kancelář hlavního lékaře.

Dne 19. srpna 1944 napsal jeho posádkový velitel zprávu, v níž byl Mengeleho duševní stav označen za „vynikající“. Rovněž květnatými výrazy referovala o jeho výsledcích v posílání lidí do plynové komory a o jeho pokusech na dvojčatech. Zpráva byla napsána kódovaným jazykem, který si SS z opatrnosti vyhrazovala pro své činy bestiální povahy.

Takto bylo aplaudováno Mengeleho rozhodnutí vyhladit tisíce Romů a žen nakažených tyfem: Během svého působení ve funkci táborového lékaře v koncentračním táboře v Osvětimi prakticky i teoreticky využíval svých znalostí při boji proti vážným epidemiím. S rozvahou, vytrvalostí a energií vykonával svěřené úkoly, často za velmi obtížných podmínek, k naprosté spokojenosti svých nadřízených, a prokázal, že je schopen zvládnout jakoukoli situaci.

(Petr Diviš, Redhot)